Když mi bylo třináct, dokázal jsem celé odpoledne sedět u kazetáku a lovit na stanici Hvězda nějaké zahraniční pecky. Hráli jednu za hodinu. ABBA, Boney M., Suzie Quatro nebo Smokie. Rodiče mi pak koupili kytaru ze Sovětského svazu.

Když mi bylo patnáct, dokázal jsem celé večery sedět s kotoučákem TESLA B 101 a natáčet pecky na stanici Vltava ve Větrníku – Rush, Iron Maiden, Bon Jovi, Chris De Burgh, ACDC, Styx nebo Genesis. Dávali tam i retro od Beatles až po Led Zeppelin, takže se člověk i něco dozvěděl.

Když mi bylo sedmnáct a vydělal jsem po brigádách nějaké peníze, chodil jsem v Ostravě na burzu a kupoval vinyly – Def Leppard, Slayer, Iron Maiden, Bruce Springsteen… V bazaru jsem si pořídil elektrickou kytaru Jolana a zesík Tesla Studiosolo. Bože můj, mělo to i zkreslení. A pak jsme na intru založili kapelu a na školním večírku hráli stále dokola nacvičených deset skladeb. Zábavová klasika té doby.

Když mi bylo dvacet, na vojně v kinosále jsme v rámci kulturní osvěty občas uspořádali pro vojíny koncertík. Sešli se tu dobří muzikanti a tak došlo i na Iron Maiden, Accept a Judas Priest. Zlatým hřebem večera bylo pochopitelně The Final Countdown.

Když mi bylo dvacet tři, jezdili jsme po klubech a hráli vlastní tvorbu. Natáčeli jsme po různých studiích a život byl báječný. Byli jsme bezva parta a to, co jsme dělali, nám dělalo radost. Byl jsem tím pohlcený. Bylo to přesně to, co jsem chtěl vždycky dělat a co vycházelo z mé podstaty. A fungovalo to báječně, byl jsem v proudu a stále potkával nové lidi a nové zážitky.

Když mi bylo dvacet pět, měl jsem rodinu. Je to báječná rodina dodnes. Ale musel jsem se starat. A na hraní již nebylo tolik času. No a po čase jsem s tím přestal úplně. Člověk měl jiné priority. Jenže mne to k muzice stále táhlo.

A tak jsem po letech začal znova. To mi bylo třicet pět. Bylo to fajn, ale už to nebylo jako dřív. Nějak jsme nebyli stejně naladění. Nerezonovalo to.

Bez muziky to ovšem nebylo ono. Nevěděl jsem, jak to rozseknout. A pak jsem někoho potkal. Člověka, který v tom měl jasno. Člověka, který mi dovedl říct, co mám dělat. Co je správně a co je špatně. Řekl mi, jakou cestou se mám vydat.

Rozuměli jsme si. Jako bychom se znali už z minulosti. Jednou v noci jsem probudil. Když jsem se podíval na hodiny, byly tam čtyři nuly. V tu chvíli jsem si vzpomněl. Poznal jsem toho člověka. Poznal jsem, že to jsem já sám. Že jsem ten člověk, kterým jsem kdysi býval. Když jsem dělal věci, které mi přinášely radost. Když jsem dělal muziku a žil jí naplno. Poznal jsem, že je to pravda o mě.

A tak dělám zase věci naplno. Dělám je jak nejlépe dovedu. A mám radost z toho, že prožívám radost. Jsou to mé raketové motory. Vím, že jsem zase v proudu a cesta se sama přede mnou zametá.

Pokud děláte cokoli, co vám dělá radost, jste určitě na správné cestě. A v tuto chvíli ani nezáleží, na jaké úrovni to děláte. Dělejte to a mistry se stanete cestou. Nikdy nezapomeňte na svou pravou podstatu. Ať své roky nepromarníte…

© 2021 Lubomír Kirman
Vytvořeno Christoph Media Company