Dva Kamarádi

Mám dva kamarády. Něco mají společné a něco ne.

To, co mají společné je jejich zaujetí pro motorky.  Jeden se jmenuje Petr a druhý Karel. Oba vlastní motocykly, se kterými podnikají vyjížďky po okolí. Jezdit na chopprech je prostě baví. Občas se jim podaří, že dokonce vyrazí spolu. Je to tehdy, když se podaří Petrovi, aby měl o víkendu volno. Petr totiž pracuje jako prodavač. Dělá práci, u které je nutné, aby pravidelně trávil v obchodě i některé víkendy.

Občas se spolu bavíme. O všem možném. Z velké části i o práci. O jeho práci. Ta moje ho moc nezajímá a já mu ji nevnucuji. A tak mluví o své práci. Práce je totiž něco, co mu zabírá velmi podstatnou část jeho času. Tím pádem značnou část života.  Produktivního života. Když se s Petrem o jeho práci bavíme, zpravidla je to vždy ve stejném duchu. Je to o tom, že si na svou práci stěžuje. Stěžuje si na to, jak je jeho práce nudná a jak ho neuspokojuje. Jako prodavač dělá stále dokola to stejné.  Spoustu let.  Je na něm vidět, že jeho míra frustrace se nezmenšuje.  Frustrace z toho, kolik času ze svého života věnuje něčemu, co mu nedělá radost a co ho nenaplňuje. Zeptal jsem se ho, proč to nezmění. Proč nezačne dělat to, co ho baví.  Něco, co by mu radost přinášelo.  Jeho odpověď je vždy stejná. Že to prý nemůže. Živí přece rodinu. A tak potřebuje peníze.  A že vydělávat si na živobytí tím, co ho baví je nesmysl. Nevěří tomu, že by ho to uživilo. Baví ho motorky, ale nedovede si představit, co by vlastně měl s motorkami dělat. A nakonec vždy dodá. Jak by to asi vypadalo, kdyby všichni dělali jenom to, co je baví.   Má v tom jasno. V jeho světe taková možnost prostě neexistuje. Nedovede si ji představit a tak se v jeho realitě nikdy neuskuteční.  Rozhovory s ním neodmítám ale ani je nevyhledávám. Vyzařuje z nich pokaždé pesimismus a stěžování si na svět. Na okolnosti a na ostatní lidi. Na nespravedlnost, která světem vládne.  Ten pesimismus má tendenci být nakažlivý a někdy je těžké se mu ubránit. Tak proč to riskovat.

 Rosťa je z úplně jiného těsta. Taky má rád motorky. Motorky jsou jeho život. Jeho život jsou motorky. A to doslova. Téměř každý moment jeho života je o motorkách. Pokud na nich zrovna nejezdí tak je má v dílně. Vyrábí je totiž, nebo je upravuje. Do podoby podle přání zákazníka. Navrhuje jejich design. To co dělá, dělá už roky a dělá to s láskou. S nadšením s entuziasmem. Je to prostě nadšenec do motorek. Rád se s ním bavím, i když motorkám nerozumím. Rozumím ovšem něčemu jinému. Rozumím tomu, když mi plamenně vypráví o tom, co s motorkami zažil. O tom jaké neuvěřitelné požadavky někdy jeho zákazníci mají. Vypráví o tom, jak takovou zakázku vždy bere jako výzvu. Jako možnost překonat sám sebe. Dokázat něco co na začátku vypadá jako téměř nemožné. Rozumím tomu, když mi říká, jak se mnohdy nemůže dočkat rána, až do dílny vyrazí. A začne pracovat na takové výzvě.  Prostě dělá to, co má rád. A je v tom mistr. Což není příčina ale důsledek. Dobře si pamatuji, když s tím začínal. Začátky byly těžké a mnohdy je to těžké i dnes.  Pamatuji si, jak se rozhodoval v době, kdy už měl rodinu s malými dětmi. Dobře si vybavuji rozhovory s ním o tom, jak se bojí. Přece jen jít do takového projektu bylo riziko spojené s náklady, úvěry a nejistotou. Risknul to. Byl to nadšenec plný entuziasmu. A je jím do dneška. A možná i proto někde hluboko uvnitř tušil, že to dobře dopadne a že na to není sám. Že je s ním inteligence, která ho vždy pošle ve správný čas na správné místo. Inteligence, která mu občas zametá cestu a otevírá dveře příležitostem. Bůh.

 Rozhovory s ním mám rád. Pokaždé po takovém rozhovoru s ním mne něco napadne. Nějaká nová vize nebo příležitost. A to mi hned zlepší náladu. Mám radost. Čím to asi bude? Je to nakažlivé. Stejně jako pesimismus. Já už jsem si vybral. A vybrat si můžete i vy.

© 2021 Lubomír Kirman
Vytvořeno Christoph Media Company